Dernisáž výstavy se uskuteční 22. května 2013 od 17 hodin.

Na začátku byl nápad: co takhle přeložit nelidskost do lidskosti a obráceně? Pak už to šlo ráz na ráz. Žádná fotografie z vystavených párů nebyla pořizována dodatečně, žádné gesto modelky nebylo záměrně režírováno. Naopak – všechny dvojice vznikly spojením už existujících snímků. Výběr dvojic záležel jen na náhodě. Na náhodě, která jako by naplňovala jakousi tajemnou nutnost. Jako by každá dvojice netrpělivě čekala, až pohled autorky zmagnetizuje jejich kladné póly. Až ji jedním jednoduchým, šikovným dvojhmatem vytáhne bez rozmýšlení z neznáma.

Tahání planet

K souboru fotografií  PÁRY  Martiny Chmelové

Po modrém blankytu bělavé páry hynou… (Mácha)

Meze objektivity
Vedle předmětů, které fotografujeme k dokumentárním účelům, klademe s oblibou krabičku sirek jako všeobecně uznávanou jednotku míry. Od té doby, co se vyrábějí tzv. krbové zápalky, je ovšem každé takové srovnání ošidné, protože nikdy nevíme, jak veliká krabička sirek byla vlastně pro srovnání použita. Objektivita srovnání je zde tedy zpochybněna sama sebou.

Princip zrcadla
Existují však i další, mnohem objektivnější srovnávací metody, při nichž srovnáváme nikoli míru na centimetry, nýbrž vnitřní velikost objektu. Tu nelze srovnávat s jakoukoli obecně uznávanou jednotkou míry, ať už by to byly zápalky kapesní nebo krbové.
Míru lze v tomto případě najít jen porovnáním dvou svébytných objektů na principu rovný s rovným. Vnitřní velikost každého z nich pak vynikne právě v zrcadle toho druhého. Hlavní roli zde hraje šťastné propojení náhody s citem.

Zkušenost samovolnosti
Nečekaným produktem této přísně vědecké operace z hájemství vysoké, tj. intuitivní matematiky budiž zjištění, že nejen ve světle vnitřního zraku, ale i ve zcela objektivním hodnocení jsou si původně cizí objekty natolik blízké, že jsou od sebe vlastně neoddělitelné, ba že jsou nakonec svým způsobem vzájemně zaměnitelné…
Taková operace se bez ztráty opravdovosti nedá uměle navodit záměrným aranžováním gest živého modelu k podobě modelu neživého. Tomuto postupu se Martina Chmelová vyhýbá jako čert kříži. Ví totiž ze zkušenosti, že – jak se říká – ono to jde líp samo.

Bravura provazochodce
Básník by tento postup jistě popsal vznešenými verši, my se však přidržíme vědecké terminologie. V ní se metodika spojení náhody s citem označuje ustáleným termínem, který zní: mávnutí kouzelným proutkem.
Jde o to, že snímky, které už existují a byly autorkou pořízeny naprosto nezávisle na sobě, se prostě navzájem najdou. Samozřejmě opět prostřednictvím autorky. Neboli: prostřednictvím demiurga, který se nikterak nesnižuje k sebestřednému šarlatánství takzvaného tvůrčího génia a jeho „uvědomělého tvůrčího úsilí“, nýbrž s bravurou provazochodce balancuje na úrovni vysoké magie: s neomylným citem vytahuje planety jako moudrý papoušek pouťového astrologa.

Hmatatelné fantomy
Eduard von Hartmann tvrdí ve své Filozofii nevědomí: „…to, co ve vědomé logice následuje po sobě, je tu [v nevědomí] sraženo dohromady v jednom časovém momentu.“
Dvojice Martiny Chmelové, tyto poeticky máchovské, a přece zcela hmatatelné „bělavé páry“ na černém blankytu fotografické oblohy, uvedenou větu stvrzují jako její bezděčné ztělesnění.

Bruno Solařík

Martina Chmelová - fotografka - malířka - výtvarnice

Narodila se v Praze 7. listopadu 1976. U Akademického sochaře J. Jandy studovala kresbu a malbu. V rámci svého atelieru na Vysočině vytvářela obrazy a nástěnné malby, aby si ušetřila na cestu do Holandska. Vytvořila zde vlastní speciální techniku – coucheage: vrstvení lepidla, akrylových a olejových barev.

V Amsterdamu studovala u Rudiho Köglera, se kterým se v odsvěceném kostele Chasse Kerk podílela na skupinové prezentaci obrazů, fotografií a básní Highway Artmix. Základem projektu bylo naprosto náhodné spojování děl i autorů z řady zemí Evropy i Asie, sjednocených pouze vzájemným setkáváním (včetně setkávání na ulici) bez ohledu na národnost, přesvědčení a tvůrčí techniku.

Později spolu s holandským Stichtingem vydala monografii Rudimu Köglerovi. Střídavě pak žila v Česku a v Nizozemí, kde se výrazněji začala věnovat fotografii. 

Nyní žije v Praze a rozvíjí zde fotografické téma Umění překladu. Základem projektu je intuitivní spojování samostatně pořízených fotografií do dyptichů, v nichž jsou zdánlivě nesounáležité reálie (kámen, strom, socha, člověk) spontánně vpojovány do pozice „dvojčat“. Všechno s něčím souvisí – ale dvojčata jsou vždy jen dvě. A v celém (matematicky přesném) vesmíru je rodí (zrovna tak matematicky přesná) náhoda.